Až tenhle text dokončím, resp. jeho první část, protože to vidím na delší diskusi, pošlu ho svým přátelům na Slovensko s prosbou o komentář, který rozhodně chci uveřejnit také.
Za svůj krátký život jsem nehnul svým zadkem z Prahy, ale přesto jsem se postupně stal občanem šesti státních útvarů. Občanství mám stále české, přesto se vnitřně cítím být Čechoslovákem a pořadí není důležité. Na Slovensku se necítím být cizincem, avšak ve Francii, kde se mi také líbí, nebo v Kalifornii, kterou mám rád, jo (ANO od jisté doby nepoužívám, abych se nepletl do politiky).
Jeden americký průvodce Evropou říká: „Československo je stát, který vznikl v roce 1918 a od svého vzniku se neustále zmenšuje. Češi jsou významný národ, ale zdaleka ne tak významný, jak se domnívají.“ S tím beze zbytku souhlasím a je dobře, že Masaryk říkal, NEBÁT SE A NEKRÁST, lhaní do toho nepočítal. Tak si bez výčitek mohl vymyslet československý národ, protože jinak by nepřečíslil Němce, kterých v nově vzniklém prostoru byly o něco málo víc než tři miliony. A protože se k nim první republika chovala jako k druhořadým občanům, dopadlo to, jak to dopadlo.
Nemám tuchu, jak vypadalo soužití z hornouherských držav vyvázaného společenství s Čechy, kteří tam přišli „dělat osvětu“. Vím jen, že končilo velmi vřelým doporučením: „Češi, peši!“ Tak v tom něco muselo skřípat. Jsme už od toho dost daleko, abychom bez bolestí mohli analyzovat. O to bych stál, protože jsem tomu tenkrát (tedy když jsem se to během mládí dozvěděl) dost nerozuměl. Měl jsem kolem sebe lidi, někteří mě učili, kteří pomáhali zakládat vysoké školství, pracoval jsem s těmi, kteří roznášeli po zapadlých koutech gramotnost a kteří byli příliš zatrpklí, než aby mohli podat objektivní svědectví. A jsou to dodnes jejich následovnice (vesměs ženy), které velmi tvrdě kritizují „Slovenky, co se cpou do Čech“ (spíš do Prahy). Nevím, zda je to tím, že jsou to překrásné holky, nebo pozůstatkem roku 1969, kdy na slovenských vesnicích z amplionů večer znělo hlášení: „Kto ešte nebol ministrom v Prahe, nech sa prihlási na miestnom úrade.“ (Tady také zakopneme – zde poprvé, a ne naposled – o to, zda existují nějaké úseky skutečně společných dějin.)
Válka skončila, když jsem začal rozum brát a chodit do školy, kde se nezpochybňovala kontinuita od roku 1918 ve stylu Čapkova vyprávění, jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen. O nedávné historii – stejně jako dnes – se moc nemluvilo, o existenci Mnichovské dohody jsem se dozvěděl pokoutně (spolu s prvními sexuálními informacemi) od spolužáků a podobně jako navrátilci z Osvětimi, i ti, které to nepostihlo, úspěšně utajili nastupující generaci, co se stalo během posledních desetiletí, krom toho, že Skopčáci jsou svině. Jsem dost nespokojen, když vidím, že generace takzvaných mileniálů vyrůstá v podobném ahistorickém vakuu.
Zde odbočka do mysli vyrůstajícího člověka: dítě bere svět, na který bylo vrženo, jako danost. Není ani vděčné (proč by mělo? vděčnosti je naučí až ztráty), není ani pochybující, protože maminka a pan režisér, jak říkával Zdenek Štěpánek, mají vždycky pravdu. Když dospěje, má se co ohánět, aby jeho pokračování bylo možné, a úvahy nad tím, kdo jsme, odkud přicházíme a kam míříme, přicházejí až s jistou úrovní zralosti nebo v životních krizích. Mýty vytvořené v dětství pokládá za životní pravdy; tak to mají celé generace. Podívejme se jen doma na adoraci husitů, kteří pro Slováky představovali horší loupežné nájezdníky než Tatary! Pro moji generaci bylo Československo náš domov, rádio mluvilo česky aj slovensky, Kubiš a Gabčík byli stejně nerozlučná dvojice jako Laufer a Mašlonka. Domov můj byl neoddělitelný od toho, že nad Tatrou sa blýskalo. Komunistických sviní bylo v obou částech republiky stejně, jen slovenský národ jim tolik nepodléhal.
Ptali se prý kdysi Winstona Churchilla, co soudí o Němcích, a on prý odpověděl: „Nevím, protože je všechny neznám.“ Rozumná odpověď. Stejně tak Slováci neznají všechny Čechy, ale znají ty, kteří po jejich osamostatnění s nimi přestali komunikovat a ti mě také dost …(cenzurováno). Měli jsme v psychosomatickém prosazování (v dobách, kdy genetice byla vrácena její čest, ale psychosomatika byla stále „reakční pavěda“) krásnou spolupráci. V Bratislavě, potažmo v Pezinku řekli: „Už aj v Prahe to robili.“ A my jsme zase argumentovali: „Vždyť už to funguje v Bratislavě.“ Poslední společný, tedy československý kongres v Pezinku jsme nocovali u kolegy v Bratislavě. Rozdělení státu bylo na spadnutí a jeden z nás položil hostiteli tu zásadně společensky nedovolenou otázku: „Koho budeš volit?“ On diplomaticky odpověděl, že ať kohokoliv, „… my ostaneme priateľmi“. Neostali sme! Na příští kongres, ač jsem zval, že mám tři místa v autě, jsem jel sám.
Historická analýza ukazuje, že rozdělení státu bylo nutné, pro mne ale zůstává otázkou, zda byla nutná taková míra vzdálení a odcizení. Byly tu přece věci, myšlenky, projekty, které nás spojovaly. Nebo ne?
TADY BYCH DNESKA ZAKONČIL A POSLAL TO K VYJÁDŘENÍ PŘÁTELŮM DOMA I ZA HRANICÍ
Autor: MUDr. Radkin Honzák, CSc., 4. 4. 2020
Príspevky v diskusii:
Viac sme si darovali ako vzali
Neviem, či som disponibilný adept na vyjadrenie sa k téme. Ale keďže máme zhora darovanú slobodnú vôľu a navyše som v Československu prežil viac ako jednu dekádu života (16 rokov), tak skúsim začať pocitmi autentického Slováka (aj priezviskom), vtedy v adolescentnom veku, gymnazistu. Patril som na Slovensku k tej časti populácie, ktorá s rozpakmi prijala správu o rozdelení federácie. Najprv som si pomyslel: „Prečo sa politici nespýtali ľudí a rozhodli o nás bez nás?“ Asi vedeli prečo. Nestalo sa to v histórii prvýkrát a pravdepodobne sa niečo podobné v budúcnosti ešte udeje. Výsledok referenda by určite nesvietil nazeleno. Existovalo na to viacero dôvodov. Aj preto, že sme boli ľudsky prepletení ako veľkonočný korbáč (pomlázka). Za 74 rokov sme si darovali, nielen geneticky, príliš veľa materiálu. Moja triedna učiteľka pochádza z Plzne a na Slovensko prišla ako dôsledok úspešnej vojenčiny svojho manžela. Priatelia mojich rodičov, najmä teta Libuška, pochádza z Pardubíc. Na ulici, kde som vyrastal, bolo hneď niekoľko Čechov a Moravanov, ktorým sa pri obrane vlasti zapáčili Slovenky a rezignovali na návrat. A zrazu sa 1. januára 1993 Nový rok nezačínal časťou hymny, na ktorú sme boli zvyknutí. Pamätám si posledný kvalifikačný zápas o postup na Majstrovstvá sveta vo futbale v roku 1992. Potrebovali sme zvíťaziť nad Belgickom. Žiaľ, Peter Dubovský nepremenil takzvanú tutovku. Akoby to symbolicky predznamenalo, že už nám nemôže byť dopriate ísť ruka v ruke na šampionát do USA v roku 1994. Mohli sme poslednýkrát spoločne dokázať svetu, že Československo bola dobrá voľba a značka. Samozrejme, že som sa potešil výhre nad bratmi Čechmi v hokeji, i keď predsa len sme viac prehrali. Možno aby to bolo spravodlivé aj vzhľadom na počet obyvateľov.
A teraz sa na to skúsim pozrieť bez nostalgie. Niekedy som mal pocit, že sme si príliš bratsky jeden druhému vyčítali. Ja doplácam na teba a ty mi berieš zase toto. Keď idem dnes do Prahy, hovorím si, že idem do hlavného mesta štátu, v ktorom som sa narodil, a to je dobre. A nielen Prahu, ale celú českú krajinu mám veľmi rád. Nemám problém porozumieť rampouchům, velbloudům alebo vziať do rúk koště. Podobne aj moje deti bez problémov napodobňujú češtinu a cítia sa skvele, že ovládajú cudzí jazyk. I keď im vysvetľujem, že nie je až taký cudzí. Sám za seba stále vnímam bezprostredný vzťah, ktorý máme s Čechmi. Pravdepodobne v blízkej budúcnosti ani nie je možné byť si viac blízky s iným národom. A určite to nezmenia ani historické potknutia, nenaštrbia to konšpirácie a národnostne podfarbené vášne ľudí, ktorí by nadštandardnú vzájomnosť dvoch blízkych národov hádam chceli aj vybieliť. A doťahovanie typu: tam sa mi stala taká krivda a boli v tom Česi – a v Čechách, naopak Slováci – je na úrovni dieťaťa predškolského veku. Stále sú ľudia, ktorí spoločné nažívanie primárne hodnotia zvýšením osobnostného kapitálu u oboch národov. Okrem rodinných vzťahov sme si darovali oveľa viac (v afektívnej i konatívnej oblasti). Naše povahy sú si v niečom podobné a prirodzene predsa odlišné. U Čechov vnímam väčší nadhľad a schopnosť urobiť si legraci niekedy aj z ničoho. Slováci majú tendenciu vidieť nepriateľa už dopredu, hoci ho ešte nestretli. Ale zase vedia byť srdeční a Čechov podľa štatistiky máme spoza hraníc stále najradšej. Možno máme spoločnú povahovú dispozíciu k závisti typu: „Keď mne skapala koza, tak susedovi aspoň krava.“ A tiež sa mi zdá, že percepcia národnej exkluzivity hrá prvé husle v oboch národných orchestroch, i keď u nás aj s druhými husľami.
Je paradoxom, že po rozdelení štátu dokážeme byť zhovievavejší k slabinám a nedokonalostiam druhého národa, i keď si sem-tam rypneme. Náš vzťah k Čechom je oveľa vyváženejší ako ku ktorémukoľvek okolitému národu. Predsa je tu malé ale. Nič trvá večne, ani láska k jednej slečne, a vzťah je treba začať budovať nanovo. Predsa len generácie, ktoré si užili spoločný štát, pomaly strácame. Potrebujeme hľadať nový level vzťahov. Už nie nostalgicko-rodinného, ale skôr ľudsko-pragmatického typu. Naše národné povahy sú jedinečné, vyprofilované hereditárnymi vpádmi iných národov. Pravdepodobne aj preto sa v budúcnosti nevyhneme spájaniu síl, podobne ako pri zakladaní spoločného štátu. Sami si v tomto priestore nevystačíme.
Peter Slovák, 5. 4. 2020
Keď som dnes telefonovala so svojou mladšou dcérou, ktorá žije v Kratonohách (okres Hradec Králové) o tom, koľko ľudí nakazených koronavírusom je aktuálne na Slovensku a v Čechách, uvedomili sme si paradox, že v dialógu používame kategorizáciu „my“ a „vy“. Až koronakríza nám v plnej nahote odhalila fakt, ktorý sme dovtedy nejako výrazne nevnímali: že žijeme v dvoch samostatných štátoch. Aj moja staršia dcéra býva v Čechách, obidve sa vydali za Čechov a každá má jedno dieťa. Staršia odišla do Prahy za svojou láskou. Zoznámili sa doma v Nitre, lebo sem chodil navštevovať svoju babičku. Nakoniec sa vydala za iného Pražáka. Mladšia dcéra odišla do Čiech študovať vysokú školu a v Hradci si našla manžela. Toto „miešanie“ sa nám nikdy nezdalo zvláštne, hoci sa dialo na platforme dvoch samostatných štátov. Myslím si, že na úrovni bežného, každodenného života fungujú vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi prirodzene, akoby sme neboli rozdelení. Samozrejme, že ak vybočíme z každodennosti a vystúpime na úroveň akademickú, vedeckú, inštitucionálnu, narážame na legislatívu a s ňou spojené problémy a bariéry, ktoré niekedy vedia človeku poriadne znepríjemniť život. Rozdiely v mentalite Čechov a Slovákov komentujeme v našich príbuzensky spriaznených slovenských a českých rodinách s humorom a nadhľadom, a vždy staviame na tom, čo majú oba národy spoločné. A toho spoločného je rozhodne viac než rozdielneho. Svojim priateľom, ktorí ma „ľutujú“, že mám obe dcéry v zahraničí, vždy hovorím, že pre mňa Čechy nie sú zahraničím a že som šťastná, že moje dcéry žijú tam, veď to mohlo byť aj horšie: mohli sa zakoreniť napríklad v Amerike, Británii, kdekoľvek inde v ďalekom svete. Keďže témou tejto diskusie sú česko-slovenské vzťahy, myslím si, že tu platí to, čo platí všeobecne o každom vzťahu: je odrazom postojov jednotlivcov, ktorí sú doňho zainteresovaní. Alebo inak: vzťahy sú také, aké si ich urobíme my sami. Sú narúšané len tým, čomu my sami dovolíme, aby do nich negatívne zasahovalo. A ak sú vo vzťahu nejaké prekážky (napríklad reálna alebo pomyselná deliaca čiara, politická či legislatívna svojbytnosť), stávajú sa bariérou len vtedy, keď ju my tak vnímame. Vzhľadom na spoločnú minulosť a aktuálne stále bohatú prepojenosť majú toho Slováci a Česi spoločné viac, než sa na prvý pohľad zdá. A dnes máme dokonca spoločné aj niečo, o čom sa nám pred mesiacom ani len nesnívalo a čoho sa chceme čo najskôr zbaviť – koronavírus. Paradoxné je, že nás zároveň od seba izoluje. Ale život je plný paradoxov a napriek tomu, alebo možno práve preto, je krásny. Aj v Čechách, aj na Slovensku.
Lenka Jalilah, 5. 4. 2020
Jazyková korektúra: Mgr. Andrea Jurčová
Poznámka redakcie: milý čitateľ, budeme radi, keď do diskusie prispeješ svojím postrehom, skúsenosťou, názorom. Živá diskusia k téme je otvorená na facebookovej podpore časopisu. Ďakujeme!